Podle ust. §42 odst. 1 zákoníku práce se pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce a to s jeho souhlasem. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel musí zaměstnance vyslat (a tedy o cestě vůbec vědět), zaměstnanec musí souhlasit a cestovat k výkonu práce jinam než do obce jeho pravidelného místa výkonu práce. Cesta s místa bydliště do pravidelného místo výkonu práce není tedy pracovní cestou.
Důležité je také určení místa začátku cesty. Z ust. §43 odst. 2 zákoníku práce lze dovodit, že místem začátku cesty může být tzv. pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad. Toto místo je vhodné sjednat přímo v pracovní smlouvě, příp. v jejím dodatku.
Určení, zda se jedná o pracovní cestu, má svůj význam. Jde o to, kdo nese náklady této cesty a případné následky, pokud během cesty dojde k nehodě. V případě pracovní cesty náklady nese zaměstnavatel, v ostatních případech pak zaměstnanec.
Podle našeho názoru není zcela jasné, jakou cestou je přesun zaměstnance z jednoho místa výkonu práce do druhého. Z definice se zdá, že se o pracovní cestu nejedná. Z opačného pohledu se předchozí závěr zdá absurdní.