Jednou z podmínek, kterou musí podnikatel – plátce DPH – splnit pro nárok na odpočet DPH je podle § 73 odst. 1 písm. a) ZDPH „při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce, mít daňový doklad“. Správci daně pak při postupech k odstranění pochybností nebo při daňových kontrolách obvykle požadují prokázat, že daňový doklad opravdu vystavil plátce, který je na dokladu uveden.
To se dělá obvykle tak, že správce daně dožádá jiného správce daně, který je příslušný k dodavateli, aby daňový doklad u dodavatele prověřil; zda jej má, zda jej uvedl v daňovém přiznání a zda z něj odvedl DPH. Problém nastane v okamžiku, kdy je dodavatel buď nekontaktní, nebo podvodník.
Pokud dožádaný správce daně u dodavatele zjistí, že dodavatel prověřovaný daňový doklad nemá, že jej nevystavil, že jej tudíž neuvedl v daňovém přiznání a neodvedl DPH, má podnikatel problém s vrácením odpočtu. Takový důkaz překonat je velmi těžké, ne-li nemožné.
Podobný problém nastane, když je dodavatel nekontaktní a jeho příslušný správce daně tedy u něj doklad prověřit nemůže. Tato situace je ovšem poněkud lepší, než předchozí, neboť správce daně nemá žádný důkaz, ani pro, ani proti. Podnikatel pak musí mít v ruce co nejvíce svých důkazů, že daňový doklad skutečně vystavil ten, kdo je na něm uveden.
Tato problematika je nejvíce frekventovaná ve stavebnictví v případě dodavatelů cizinců, případně českých firem, které vlastní cizinci. Obáváme se, že postupně zasáhne všechny oblasti podnikání. Doporučit lze jen jediné: nespolupracovat s pochybnými subjekty, a když není vyhnutí, tak si celou spolupráci zdokumentovat tak, aby pak bylo možné správci daně předložit důkazy o tom, že dodavatel byl skutečně dodavatelem.
Popsaná skutečnost je jen dalším důkazem nenápadných a postupných změn v právu nejen daňovém: za chyby jedné smluvní strany je postižena druhá smluvní strana.